Z předchozího Moorova díla „Bowling For Colubine“ mi v mysli utkvěl jeden moment. Po značně vypjatém rozhovoru s Charltonem Hestonem udělá rozčilený Moore gesto – položí k hercovu domu fotografii zastřeleného děvčete, aby tak umocnil obsah rozmluvy. A v jinak výtečně natočeném dokumentu náhle zazní falešný podtón plný patosu a podbízivosti v jádru typicky americké. Proč vzpomínám na tenhle okamžik? Proto, že Fahrenheit 9/11 je na jemu podobných z velké části (bohužel) postaven.

Kdo je Michael Moore? Syn amerického proletariátu. Notorický buřič. Provokatér. Anarchista starého střihu. A ovšem – výtečný dokumentarista. Filmař, který žánr dokumentu přivedl na výsluní a dokázal ho zatraktivnit natolik, že jeho filmy vydělávají, strhávají publikum, získávají ceny... Fahrenheit 9/11 je doposud nejúspěšnější a tím pádem i nejvlivnější Moorův film. Je tomu cele podřízen. Byl stvořen, aby oslovil běžného amerického konzumenta. Proto neopakuje sofistikovaný přístup svého předchůdce, narozdíl od Bowlingu není pomalu se skládající mozaikou fakt a příběhů, které vyústí do velmi působivé myšlenky. Je ilustrací počáteční teze. Demagogií a propagandou. Ovšem – přiznanou. Je protiváhou oficiální mediální prezentace osoby a politiky George W. Bushe, a právě proto užívá do značné míry zbraně propagandy oficiální. Zkratku, příval fakt, jednostranný pohled. Jímavé příběhy. Slzy. Emoce. Patos.

Moore předkládá sled faktů, které dokresluje příslušnými příběhy. Nejprve nadhodí obecnost a posléze dodá příklad. Snadné k pochopení, není-liž pravda? Hlavním cílem dokumentu je zesměšnění a demaskování systému, který dostal George W. Bushe k moci a který po událostech 11. září s děsivou dokonalostí zmanipuloval kultem strachu nejen americký národ, ale vpodstatě celý svět. Moore odhaluje to, co bylo oficiálními zdroji začerněno, zabývá se právě jen a tím černým, a tak se stává druhým extrémním pólem. Na jedné straně vyhrocený militantismus Geroge W. Bushe, na druhé straně nesmiřitelný pacifismus Michaela Moora. A obé usiluje o mysl diváka podobnými mechanismy. Především příběhy obyčejného Američana. Ten je, viděno očima nezúčastněného, ždímán až do poslední kapky působivé emoce a stává se uprostřed věčného pláče a obviňování zpovídaných subjektů až příliš umělým a prvoplánovým. Svůj smysl získávají žalující výpovědi rodin, které přišly o své syny, až tehdy, když jsou konfrontovány s obecnou ignorancí a pečlivě implantovanou lží oficiálního systému. Do té doby, ve své uplakané a rádoby jímavé podobě, jsou jen dalším citovým vydíráním a manipulací.

Je však několik podstatných věcí, které Moora ospravedlňují a které z Fahrenheita dělají atraktivní záležitost. Za prvé – všudypřítomný humor a nadhled (i tvůrčí sebeironii). Moore dociluje vtipu lehce, bez křečovistosti – hudební kulisou, glosou, nebo jen prostým nekomentovaným záběrem. Naštěstí George W. Bush prezentuje svou idiotii a vidláctví s naprostou otevřeností prázdné hlavy. A naštěstí má Michael Moore takřka švejkovský smysl pro absurditu a paradox, který se nevyjeví hlasitým vykřikováním, nýbrž právě trpělivým nasloucháním a dováděním situace do důsledku (nádherná scéna, kdy tvůrce verbuje americké poslance, aby poslali své děti bojovat do Iráku). Za druhé – selský rozum. Michael Moore nechce manipulovat pro vlastní užitek. Je to samorost s vlastním názorem a úsudkem, který ho prostě chce sdělit. Nelze se zlobit, že občas sahá k prostředkům, řekněme, nepříliš šťastným. Za třetí – bez buřičů Moorova formátu není demokracie myslitelná. Pokud se chceme vyhnout orwellovské vizi nekončící války, budeme vždycky potřebovat provokatéry, jakým je sympaticky otylý Američan. Provokatéry, který není nic svaté, kteří chtějí poukazovat na šlendryján systému i za cenu toho, že se ocitnou na tenkém ledě. Lidi, kteří mají svůj pohled na věc a neutuchající vůli nejen se dívat, ale nutit ostatní, aby se zamysleli nad světem okolo nich. Díky takovým nemají mocní tvorbu „své“ historie ulehčenou...

Ne, Bowling For Columbine Michael Moore nepřekonal, ale přesto jsem za jeho pohled na události kolem 11. září 2001 a na vše podstatné, co po nich následovalo, vděčný. Umožňují mi tvořit si obraz. Z toho, co bylo oficiálně zveřejněno, a navíc i z toho, co bylo úředně začerněno.