THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Z předchozího Moorova díla „Bowling For Colubine“ mi v mysli utkvěl jeden moment. Po značně vypjatém rozhovoru s Charltonem Hestonem udělá rozčilený Moore gesto – položí k hercovu domu fotografii zastřeleného děvčete, aby tak umocnil obsah rozmluvy. A v jinak výtečně natočeném dokumentu náhle zazní falešný podtón plný patosu a podbízivosti v jádru typicky americké. Proč vzpomínám na tenhle okamžik? Proto, že Fahrenheit 9/11 je na jemu podobných z velké části (bohužel) postaven.
Kdo je Michael Moore? Syn amerického proletariátu. Notorický buřič. Provokatér. Anarchista starého střihu. A ovšem – výtečný dokumentarista. Filmař, který žánr dokumentu přivedl na výsluní a dokázal ho zatraktivnit natolik, že jeho filmy vydělávají, strhávají publikum, získávají ceny... Fahrenheit 9/11 je doposud nejúspěšnější a tím pádem i nejvlivnější Moorův film. Je tomu cele podřízen. Byl stvořen, aby oslovil běžného amerického konzumenta. Proto neopakuje sofistikovaný přístup svého předchůdce, narozdíl od Bowlingu není pomalu se skládající mozaikou fakt a příběhů, které vyústí do velmi působivé myšlenky. Je ilustrací počáteční teze. Demagogií a propagandou. Ovšem – přiznanou. Je protiváhou oficiální mediální prezentace osoby a politiky George W. Bushe, a právě proto užívá do značné míry zbraně propagandy oficiální. Zkratku, příval fakt, jednostranný pohled. Jímavé příběhy. Slzy. Emoce. Patos.
Moore předkládá sled faktů, které dokresluje příslušnými příběhy. Nejprve nadhodí obecnost a posléze dodá příklad. Snadné k pochopení, není-liž pravda? Hlavním cílem dokumentu je zesměšnění a demaskování systému, který dostal George W. Bushe k moci a který po událostech 11. září s děsivou dokonalostí zmanipuloval kultem strachu nejen americký národ, ale vpodstatě celý svět. Moore odhaluje to, co bylo oficiálními zdroji začerněno, zabývá se právě jen a tím černým, a tak se stává druhým extrémním pólem. Na jedné straně vyhrocený militantismus Geroge W. Bushe, na druhé straně nesmiřitelný pacifismus Michaela Moora. A obé usiluje o mysl diváka podobnými mechanismy. Především příběhy obyčejného Američana. Ten je, viděno očima nezúčastněného, ždímán až do poslední kapky působivé emoce a stává se uprostřed věčného pláče a obviňování zpovídaných subjektů až příliš umělým a prvoplánovým. Svůj smysl získávají žalující výpovědi rodin, které přišly o své syny, až tehdy, když jsou konfrontovány s obecnou ignorancí a pečlivě implantovanou lží oficiálního systému. Do té doby, ve své uplakané a rádoby jímavé podobě, jsou jen dalším citovým vydíráním a manipulací.
Je však několik podstatných věcí, které Moora ospravedlňují a které z Fahrenheita dělají atraktivní záležitost. Za prvé – všudypřítomný humor a nadhled (i tvůrčí sebeironii). Moore dociluje vtipu lehce, bez křečovistosti – hudební kulisou, glosou, nebo jen prostým nekomentovaným záběrem. Naštěstí George W. Bush prezentuje svou idiotii a vidláctví s naprostou otevřeností prázdné hlavy. A naštěstí má Michael Moore takřka švejkovský smysl pro absurditu a paradox, který se nevyjeví hlasitým vykřikováním, nýbrž právě trpělivým nasloucháním a dováděním situace do důsledku (nádherná scéna, kdy tvůrce verbuje americké poslance, aby poslali své děti bojovat do Iráku). Za druhé – selský rozum. Michael Moore nechce manipulovat pro vlastní užitek. Je to samorost s vlastním názorem a úsudkem, který ho prostě chce sdělit. Nelze se zlobit, že občas sahá k prostředkům, řekněme, nepříliš šťastným. Za třetí – bez buřičů Moorova formátu není demokracie myslitelná. Pokud se chceme vyhnout orwellovské vizi nekončící války, budeme vždycky potřebovat provokatéry, jakým je sympaticky otylý Američan. Provokatéry, který není nic svaté, kteří chtějí poukazovat na šlendryján systému i za cenu toho, že se ocitnou na tenkém ledě. Lidi, kteří mají svůj pohled na věc a neutuchající vůli nejen se dívat, ale nutit ostatní, aby se zamysleli nad světem okolo nich. Díky takovým nemají mocní tvorbu „své“ historie ulehčenou...
Ne, Bowling For Columbine Michael Moore nepřekonal, ale přesto jsem za jeho pohled na události kolem 11. září 2001 a na vše podstatné, co po nich následovalo, vděčný. Umožňují mi tvořit si obraz. Z toho, co bylo oficiálně zveřejněno, a navíc i z toho, co bylo úředně začerněno.
Torpédový útok na letadlovou loď americké "demokracie" – George W. Bushe a jeho administrativu. Torpéda jsou sice podobná těm, která oficiální média používají při manipulaci veřejného mínění, ale nadhled, humor a jemný sarkasmus je tu navíc. A také možnost (vlastně NUTNOST) udělat si vlastní názor. Po famózním Bowlingu trochu skluz k agitce, avšak agitce zábavné a provokativní.
6 / 10
Vydáno: 2004
Vydavatel: Miramax Films
Stopáž: 110 min.
FAHRENHEIT 9/11
[USA 2004]
Režie: Michael Moore
Scénář: Michael Moore
Hrají: George W. Bush, Michael Moore, Donald Rumsfeld, Britney Spears a další stars.
Premiéra v ČR: 11. 9. 2004
Předchůdce Fahrenheita se mi líbil. Nepostrádal strukturu, vypointovaný závěr, nesnižoval se k přehnané politické agitaci, snažil se věci logicky odůvodnit. O to více jsem se na další počin otylého velkohubého publicisty těšil. A budiž mi to ponaučením. Už se nikdy na nic netěš, říkám si vždycky, když jdu na film, od něhož něco očekávám! Fahrenheit mě zklamal, ne nějak výrazně, ale zklamal. Mnohé sekvence působí hodně lacině, až příliš přibarveně a nepřesvědčivě. A i když jde stále o materiál dávající zajímavá vodítka, nad nímž se člověk musí zamyslet, Moore zde již ale hodně okatě překračuje hranici nekorektnosti a manipulace s divákem, což je velká škoda. Dalo se to natočit mnohem důvěryhodněji.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.